MOTTO
"Život není nic jiného než pořádně klikaté koleje se spoustou výhybek. Záleží jen na tom, jestli si tu svou 'výhybku' přehodíme správným směrem..."
S tramvajačkou Jarkou Brokešovou jsem si domluvila setkání v jedné pražské útulné kavárně v době její přestávky v rámci dělené směny. Prý bude dostatek času si popovídat. Tak uvidíme, říkám si a netrpělivě sleduji vchodové dveře, kterými se s nově příchozími dostane do kavárny i trochu z poledního cvrkotu v ulicích. Míjející se tramvaje na křižovatce....cink,cink.... . Z příjemného rozjímání mě náhle vyrušila realita. Kde se vzala, tu se vzala, Jarka stála u mého stolku a s úsměvem se zeptala, zda-li je zde místo volné. Pár obdivných pohledů stran její výšky a postavy od sousedních stolečků. Objednáváme si kávu a já najednou nevím jak začít. A to mám připravených tolik otázek, že by to nestačilo na celý večer. Prolomit počáteční bariéru pomohlo i to, že mi Jarka hned v úvodu nabídla tykání.
Jarko, asi se Tě všichni v úvodu ptají na Tvůj život a jestli jsi vůbec šťastná. Já bych se zeptala prostěji. Jak žiješ, jak se Ti vede ...
Dobrá otázka, děkuji za optání. Řeknu bez nadsázky - v rámci mých možností, ale nestěžuji si. Život se musí nejen přežít, ale také si ho musíme umět užít. A já osobně se to stále a stále učím.
Mnoho lidí jistě ví, že před pár lety jsi se podrobila změně pohlaví... Kdy jsi začala vnímat, že se necítíš dobře ve svém těle a chtěla jsi s tím něco udělat?
Ono se to těžko vysvětluje a vlastně to může pochopit jen člověk, kterým něčím podobným prošel na vlastní kůži. Představte si zrcadlo, ve kterém se vidíte, ale pokaždé nějak jinak. Chcete si na ten "cizí" obraz sáhnout, zhmotnit ho v realitu a ono to nejde. A pak se najednou rozhodnete do toho obrazu vstoupit, projít tím zrcadlem vlastního "JÁ" až na jeho druhou stranu. Svět a lidé kolem Vás zůstávají stejní, jen se změní váš i jejich úhel pohledu a vnímání. A pro lidi je ve většině případů jednodušší nepřijmout fakt, že jste se změnila, že jste někdo jiný. Nemohu se ale na ně zlobit. Každý má právo vyslovit svůj názor a zaujmout k věcem a situacím svůj postoj. Daleko závažnější je, když mě neberou ani jako člověka!
Nerespektují mě jako živou bytost. To je mi velmi líto. Jen velmi primitivní druhy přeci nerespektují ty druhé a jejich přítomnost na této planetě. Takže pokud je někdo primitiv, je mi líto.....
Je těžké v České republice projít "medicínsky" takovou změnou?
Česká republika je v tomto směru dost pokroková! Má řadu specialistů a odborníků zaobírající se touto problematikou. Mohu jen připomenout jména známých sexuologů, jako je např. doc. Weiss, MUDr. Hanka Fifková, MUDr. Procházka a další, v čele s renomovaným MUDr. Zvěřinou.
Celé martyrium přeměny není jednoduchá záležitost. Důraz se klade na čas a správné rozhodnutí, protože přeci jen jde o nevratný proces. Více o celé záležitosti pojednává publikace s názvem "Transsexualita a léčba".
Definitivně jsem se pro operaci a hormonální léčbu rozhodla v roce 1998. Bylo to jedno z nejtěžších období mého života! Bývalá partnerka si v té době našla nového přítele, se kterým žije dodnes. Sexuologa jsem poprvé navštívila v létě roku 1999. V roce 2002 jsem se teprve rozvedla a mohla zahájit hormonální léčbu. 17.6.2003 jsem si v 8.00 lehla na operační stůl ..... a prošla tím svým zrcadlem. Jako třešinka na dortu mi byly vystaveny nové doklady i rodný list, kde mám jasně a zřetelně uvedeno, že jsem se před 43 lety narodila jako holka. Jak jsem již řekla, jsme v tomto dosti pokrokoví, jiné státy tak daleko nejsou.
L. P. 2003 (půl roku před operací)
Jak to bralo Tvé okolí, rodina, přátele, atd. ?
Již v dětství jsem měla různé a protichůdné pocity, ale bylo pro mne nepředstavitelné někomu se svěřit. Ostatně minulý režim takovým "extravagancím" nebyl nikterak nakloněn, už jen za homosexualitu se zavíralo do vězení!
V roce 1983, když mi bylo 18 a teoreticky už jsem mohla o svém životě rozhodovat sama, přišel povolávací rozkaz na dvouletou základní vojenskou službu. Otec byl policista a straník, matka také členkou strany, na modrou knížku jsem mohla zapomenout. Vojna nebyla lehká, ale vydržela jsem bez úhony - až na pár vyražených zubů od mazáků. Ale "chlapa" ze mne neudělala, jen jsem měla od té doby větší chuť "rvát se" za svá práva.
Máš děti, jak Tě berou?
Mám dvě, a to bylo při mé proměně asi to nejtěžší, co jsem musela přestát. Synovi je teď 18 a dceři 16 let a máme spolu velmi přátelský vztah. Tehdy byli ještě malí a já jsem je na to postupně připravovala. Možná tím trochu předčasně vyspěli, ale určitě ocenili, že jsem před nimi nic netajila. A oceňují to dodnes, zvláště když vidí, že jsem se změnila k lepšímu... Hodně lidí mě napadá, proč jsem měla děti, když jsem o sobě věděla, že nejsem "v pořádku". Ale na to mám jednoduchou odpověď - mám své děti ráda, starám se o ně a tak už tomu bude navždy. Ať si každý raději zamete před vlastním prahem!
A jak to vzali rodiče?
To bylo také velmi těžké. Táta celkem v pohodě, ale matka se s tím nemohla dlouho smířit. Pět let jsme spolu nekomunikovaly. Paradoxně mi pomohl ten vojenský skandál, že jsme k sobě opět začaly hledat cestu. Dnes už je to v pohodě, všichni se vzájemně respektujeme.
Co bys poradila všem, kteří možná procházejí tím samým, čím Ty před lety?
Jít si za svým, zachovat klidnou hlavu a svěřit se odborníkům! Pokud to bude někdo v sobě dusit, bude to ještě horší. Hlavně se také nenechejte od svého okolí litovat. To jsem zažila na vlastní kůži a je to faleš, kterou nikomu nepřeji potkat. Jsem člověk, žiji, pracuji a navíc mám svůj život ráda. Tak pryč s lítostí, je to přeci MŮJ A JEDINÝ ŽIVOT!
A teď přehodíme a zabrousíme trošku do práce. V úvodu se zmiňuješ o učení a já vím, že jsi zdárně ukončila kurz řidičky tramvaje a složila všechny předepsané zkoušky. Učíš se ráda novým věcem?
Myslím, že žádná nová zkušenost není na škodu, zvláště týká-li se profese, která ho živí. Já jsem snad žádnou práci v životě nedělala jen proto, že z toho "koukají" nějaké peníze. Práce musí člověka bavit. A mě práce řidičky baví. Možná také to mi pomohlo v kurzu. Některé jedince to patrně nebavilo a postupně odešli.
A byla výuka těžká? Nedovedu si představit, že bych řídila tramvaj...
Těžká, to není ten správný výraz. Spíš jde o to, jak člověk výuku pochopí. Naučit se vše jako básničku, o tom to není, je třeba chápat podstatu. Hodně mi k tomu pomohly mé předešlé profese. Jsem vyučená elektrikářka, a tramvaj je přeci samá "elektrika". A tomu jsme se věnovali v samostatném předmětu - Nauka o vozidlech. V dalším předmětu - Provozní předpisy je potřeba zapojit hodně mozkových závitů a zapamatovat si vše důležité, např. návěsti, rychlosti na tram. trati a jízdy přes výhybky. Ono to zní jednoduše, ale jednoduché to není. Logické, to ano. V neposlední řadě také předmět s názvem Linkové vedení. Z toho mají obavu nejen mimopražští, ale i rodilí Pražáci. Jde o to vědět, kam která linka vede, kde se kříží, kde se dá odbočit a kde ne a samozřejmě znát všechny zastávky na jednotlivých linkách! Tak to kolikrát dalo zabrat, přestože jsem se pět let živila jako taxikářka, takže mně nedělalo problém řešit kde je Pohořelec a kde Hostivař. V tomto směru obdivuji všechny mimopražské, kteří to zvládli.
No a jaké to bylo, když jsi poprvé vyjela se cvičnou jízdou na trať...
Tak to se mi předjížděly oči... (smích)
Ne, ale vážně, nejvíce mě zajímalo, jak ta tramvaj reaguje na brzdu, protože rozjet to umí každý bl... . Ale správně zastavit a přitom "nepomlátit" lidi v salonu, to vyžaduje cit. Je dobré, že vás hned na začátek vezmou rovnou do provozu. Neexistují žádné trenažéry nebo cvičné okruhy. A jen v praxi lidé zjistí, že na to třeba vůbec nemají. Jeden můj bývalý kolega z výuky po první jízdě v pražských ulicích řekl: "Děkuji, na shledanou..." Ale to se stává ojediněle. Více případů je, že se lidem zdá složité naučit se vstřebat mnoho informací v krátkém časovém úseku a odejdou sami nebo neudělají opravné zkoušky. Mohu říci, že jsem se u zkoušek také pořádně zapotila. Co se praktické výuky týká, měla jsem výbornou a hlavně zkušenou instruktorku. A vlastně všichni ve středisku vzdělávání JPT jsou zkušení odborníci a profesionálové.
To je zajímavé hlavně pro ty, kteří se rozhodli pro profesi tramvaje a celé martyrium je teprve čeká. Co tomu předcházelo u Tebe?
Tak samozřejmě vstupní pohovor, psychotesty a kolotoč lékařských prohlídek. Každý si tím musí projít. V úvodu našeho rozhovoru jsi se mě ptala, jestli jsem šťastná. Tak v tomto směru každopádně, neboť se po letech opět ukázalo, že jsem "nejzdravější" člověk v této republice.
Takže psychotesty a lékařské prohlídky. Já třeba slyšela, že hodně lidí neprojde psychotesty. Jsou těžké?
Jak jsem již řekla, každý, kdo chce tuto profesi vykonávat, tím musí projít. Jestli je to těžké nebo ne, to nemohu posoudit. Jen mohu doporučit jít na toto vyšetření po dokonalém odpočinku a ne po nějakém flámu. To se v každém případě pozná na reakcích a výsledcích. Ale nejsem odbornice v oboru psychologie, tak nemohu vyměřovat žádná další kritéria.
Trochu odbočím přímo k Tvé osobě. Vtipně jsi mě totiž nahrála na mou další otázku tím, že jsi "nejzdravější". Nenarážíš na Tvůj před lety neúspěšný vstup na post profesionálního vojáka armády ČR? Myslím, že mediální smršť, která se kolem toho seběhla, nezůstala bez povšimnutí. Jak na to koukáš po letech?
Je to už nějaký pátek zpátky. Přihodilo se to na podzim v roce 2004 a byl to skutečně pořádný fičák a mazec. Ještě dnes se lidi otáčejí... (smích)
Můžeš jen v kostce čtenářům připomenout o co vlastně šlo?
Na jaře roku 2004 jsem se v rámci náborové armádní kampaně podrobila rekrutačnímu řízení a následným lékařským prohlídkám včetně psychotestů. Armádní specialisté od prvního dne věděli o mém životním příběhu a nijak jim to nevadilo. Vadit jim to patrně začalo až po půl roce, kdy jsem úspěšně splnila všechny náležitosti pro vstup do AČR. Jejich výsledný verdikt zněl - ZAMÍTNUTO !
Nechci po letech rozdmychávat emoce, na odmítnutí měli samozřejmě právo, měli-li také pádný důvod. Ale oni ten důvod hledali tam, kde v žádném případě být neměl. Musela jsem se proto začít bránit a to ne proti vlastnímu nepřijetí, ale z důvodu, že si státní organizace nemůže dělat z uchazečů a občanů srandu. A to se v mém případě stalo. Následná medializace byl jen vedlejším produktem, tak jak je to ostatně zvykem. Semele vás to a pohltí.
To rozhodně. Mluvilo se o tom ve všech denících, a to nejen bulvárních. Dostala ses dokonce i na televizní obrazovku. Hodně lidí říká, že jsi to udělala jen z plezíru, že jsi chtěla být slavná...
Ano, celý život jsem netoužila být nic jiného než slavná.... (smích)!
Pokoušela ses toho nějak využít ve svůj prospěch?
Ale ano, samozřejmě. Najednou se vše změnilo, zajímalo se o mne spousty lidí. Chodíte po ulicích, lidé se za vámi otáčejí jako za známou osobností. Na jednu stranu je to příjemné, ale má to i své negativní dopady, s čímž se musí počítat. Mně to ale nijak neublížilo, spíše naopak. Hodně lidí mně drželo palce, že jsem se nebála stát si za svými právy. A také jsem se dostala do míst, kam bych se ve všedním životě nedostala. Učila jsem se nějaký čas v jednom velkém pražském rádiu, dostala jsem možnost vystoupit před televizní kamerou. To jsou vše zkušenosti, které se do života počítají. A měla jsem tu čest poznat osobně hodně známých osobností a navázat nová přátelství.
Rádio, televize, nyní Dopravní podnik a profese řidičky. Tvá paleta zkušeností je opravdu pestrá. Co Tě k tomu vedlo, stát se právě řidičkou tramvaje?
Já už jako malá měla ráda vlaky a vše co se pohybuje. Nejen po kolejích. Ale vlaky mě fascinovaly a tramvaj, to je přeci takový malý vlak. Horší jen je, že mezi auty a v rušném provozu - to vyžaduje řešení okamžitých situací. Jsem ráda, že je zatím zvládám. Říct o sobě po pár měsících, že jsem tramvajačka, to je nadsázka. A proč zrovna dopravní podnik? Je to vlastně tak trochu můj comeback po více jak 20-ti letech. V roce 1987 jsem pracovala v Metru na depu Kačerov jako elektrikářka na provozních opravách P4. Po čase jsem dostala příležitost nastoupit do kurzu strojvedoucích a zvýšit si kvalifikaci. Bohužel jsem se asi málo učila a neudělala závěrečné zkoušky. Ale v kabině strojvedoucího jsem se svezla a v zácviku i řídila staré vozy EČS a vozy 8171.
Tento neúspěch se stal po letech mým hnacím motorem, aby se již neopakoval. Učila jsem se od prvního dne, kdy jsem nastoupila do kurzu řidičů tramvaje. A jsem ráda, že jsem to zvládla. Vlastně jsem dokonce přesvědčená, že jsem už konečně přehodila tu svou výhybku na správnou kolej.
Tak to Ti přeji hodně šťastných kilometrů bez nehod a ještě více spokojených cestujících. Chtěla bys něco našim čtenářům vzkázat na závěr?
Samozřejmě ano. Týká se to mé osoby.
"Nesnažte se pochopit můj život. Berte ho prosím takový, jaký je"
Mapa stránek